O mně

Za základku jsem stihl čtyři různé školy: nejdřív ZŠ Čajkovského, pak ZŠ Majakovského, následovala ZŠ Borovského a nakonec ZŠ U lesa. Tam jsem nastoupil do 5. třídy s rozšířeným vyučováním matematiky a fyziky – a to byl první commit, který mě nasměroval k dalšímu levelu: gymplu s mat-fyz specializací.

Mimochodem, tehdy bylo běžné mít jen osm tříd – devítka ještě nebyla jako dnes. Takže jsem si odkroutil svých osm levelů a šel dál.

Na gymnáziu jsem maturoval ze čtyř předmětů: Matematika, Informatika, Čeština a Angličtina. Známky? Jako podle pravítka – od jedničky po čtyřku. Předseda maturitní komise se tehdy pousmál a poznamenal, že jsem měl štěstí, že se nematurovalo z pěti předmětů. A měl pravdu. Maturita pro mě nebyla triumfem, ale spíš commit, který prošel jen tak tak.

Ale otevřela mi dveře dál – i když jsem tehdy ještě netušil, kam přesně povedou. Spoiler: ne do dolu.

Absolvoval jsem vojenskou základní službu u VÚ 9967 Beroun a získal hodnost rotný se specializací „Spojař“. Zní to drsně, ale realita? Místo vysílačky jsem držel psací stroj – nejdřív jako útvarový písař, později jako praporní. Denní rozkazy se tehdy psaly ručně a množily na cyklostylu, což byla technologie, která voněla po alkoholu a minulém století.

Pak přišla malá revoluce: dostal jsem osobní počítač a jednojehličkovou tiskárnu. V roce 1994 to byla v armádě skoro sci-fi. Internet byl pro většinu lidí jen slovo z budoucnosti a mobily se vyskytovaly spíš ve filmech než v kapsách. Já jsem ale díky tomu pomohl s prvními kroky k digitalizaci.

A hlavně – vojna mi změnila osobnost. Z chlapce se stal chlap. Naučil jsem se být samostatný, vycházet sám se sebou i s ostatními. Moje služba trvala jen 12 měsíců – tehdy novinka – ale stihl jsem poznat vojenský režim, jeho absurditu i kamarádství. A i když jsem nebyl na frontě, ale u klávesnice, naučilo mě to disciplíně, trpělivosti a schopnosti přežít v prostředí, kde se příkaz „formátuj“ rozhodně netýkal disku.

První počítač jsem začal krotit v roce 1987 – osmibitové Atari, tehdy ještě s kazetovou mechanikou a jazykem BASIC v ROM paměti. Byl to svět, kde se programovalo s trpělivostí, a každá chyba byla lekcí. Od té doby se technologie změnila k nepoznání, ale moje vášeň pro IT zůstala stejná.

Neprošel jsem klasickým akademickým vzděláním v oboru, ale zato jsem si prošel praxí odspodu – jako samouk, který se učil metodou pokus–omyl. Pracoval jsem v grafickém studiu, pomáhal vydávat obecní časopis, vzdělával nezaměstnané v Microsoft Office, vedl IT oddělení v nadnárodní společnosti, pomáhal firmám s elektronickou fakturací a nakonec zakotvil jako IT architekt ve firmě zpracovávající ropné produkty.

Přispěl jsem do odborných knih, psal do tištěných časopisů o IT a moje články najdete na českých IT webech. Občas i přednáším na konferencích – a pokaždé si připomínám, že za tím vším stojí hlavně zvědavost, vytrvalost a chuť se učit. Stále se považuji za samouka. Ale takového, který se vypracoval. A možná právě díky tomu si dokážu zachovat nadhled, otevřenost vůči novým technologiím a schopnost vysvětlit složité věci jednoduše.- třeba i babičce. Pokud má babička ráda Linux.

Domluvím se česky, anglicky a polsky, rozumím slovenštině a občas se tvářím, že rozumím i němčině nebo ruštině. Mám základy hudební italštiny – takže vím, že mezzo forte není druh sýra a capo di tutti capi není značka kávovaru.

Jazykům rozumím nejen lidským, ale i těm programovacím, což je hříčka, kterou si jako ajťák nemůžu odpustit. Když se mě někdo zeptá, kolik jazyků ovládám, odpovím: „Záleží, jestli myslíte ty s diakritikou, nebo ty se složenými závorkami.“

Porozumím něčemu v Pascalu, BASICu, Markdownu či JavaScriptu – což je moje jazyková dieta: něco nostalgického, něco praktického, něco na formátování a něco, co se tváří jako Java, ale není to Java. Někdy si připadám jako překladač mezi světy – třeba když se snažím vysvětlit, že věta „Moje vznášedlo je plné úhořů“ není běžná fráze v obchodní korespondenci. Ale třeba „Uti vår hage där växa blå bär“ zní tak poeticky, že bych ji klidně použil jako heslo do Wi-Fi.No ale poněkud kulhám ve větě - Mé vznášedlo je plné úhořů.

Už desátým rokem jezdím v hybridních autech japonské provenience a mám za sebou přes 150 000 kilometrů bez dramat, bez výfukového koncertu a bez výčitek u čerpací stanice. A to vše bez nutnosti nosit sandály, objímat stromy nebo se živit výhradně klíčky.

Hybrid mi dává pocit, že jsem ekologický, i když moje největší ekologická aktivita doma spočívá v tom, že třídím odpad podle barvy víčka – a občas se trefím.

Baterky v hybridu vydrží víc než ta v mém mobilu, což je samo o sobě důvod k oslavě. Mobil se mi vybije při hledání parkovacího místa, ale auto? To si tiše ševelí dál, jako zenový mnich na kolečkách.

A co je na tom nejlepší? Auto přemýšlí za mě. Když chci jet tiše, jede tiše. Když chci předjet, předjede. Když chci mít radost z jízdy, mám ji – bez výčitek, bez hluku, bez nutnosti vysvětlovat sousedům, proč mi to „zase řve“.

Hybrid není jen pohon. Je to filozofie. Je to jako mít auto, které ti šeptá: „Klid, všechno zvládneme. A ještě ušetříme.“

A já? Jsem její věrný následovník – s plnou nádrží, lehkým svědomím a občas i s pocitem, že jsem zachránil planetu. Aspoň tu část, kterou projedu.

Když se někdo v mém okolí zeptá na tip na hudbu, film nebo knihu, většinou skončí u mě. Jsem totiž něco jako kulturní Siri, jen bez aktualizací a s občasným výpadkem signálu. Mám slabost pro Bacha, Vivaldiho, Händela – protože baroko je jako dobře napsaný kód: strukturované, elegantní a občas překvapivě dramatické. Ale stejně tak si pustím Poletíme?, J.A.R., Muchu, MIG 21, Pokáče, Hm..., Ondřeje Havelku – protože banjo, funk a ironie jsou taky forma umění.

Ve filmové sekci se pohybuju mezi Tarantinem, Von Trierem a Kubrickem, což znamená, že se nebojím ani krve, ani ticha, ani filmu, kde se 20 minut nic neděje a pak někdo exploduje. Čtu Asimova, Kinga, Nesbøho, většinou anglicky a na čtečce – protože papír je fajn, ale baterka vydrží déle a neřešíte, kam dát další regál.

Kulturní referent? Možná. Ale bez šanonu, razítka a s playlistem, který by způsobil kulturní šok v každé knihovně. A když se mě někdo zeptá, co si má pustit, odpovím: „Záleží, jestli chceš plakat, smát se, nebo jen přežít pondělí.“

Říká se, že cestování rozšiřuje obzory. V mém případě hlavně sbírku kufrů, zážitků, které by vydaly na sitcom, a schopnost sbalit se za 7 minut i se zubní nití. Stačí se zamilovat do dívky z cestovní kanceláře – a najednou máš kufr sbalený častěji než koš na prádlo v neděli večer.

Začalo to nevinně: pár pracovních výletů a několika měsíčních pobytů v Německu, Švýcarsku a Španělsku, kde jsem se naučil, že „punctualita“ není sprosté slovo, ale životní styl. Pak přišla Evropa – projetá pracovně křížem krážem, jako by mi Google Maps platil za každý kilometr. A když se naskytla příležitost, skočil jsem rovnou do exotiky: Thajsko, Kuba, Kapverdy – protože proč ne, když kufr už má víc razítek než moje občanka.

V zimě se jsem zase projel lyžařské státy – Rakousko, Německo, Itálii, občas Francii – a pokaždé si říkám, že sjezdovka je jen jiný druh kanceláře, jen s větším rizikem zlomenin a menším množstvím Wi-Fi.

A pak přišel velký výlet: rodinná expedice na východ USA – od Buffala, přes Washington až do New Yorku, s burgerem v ruce, muzeem v každém druhém bloku a dětmi, které si myslely, že „roadtrip“ znamená „nekonečné hledání záchodu“.

Naučil jsem se, že každá země má svůj rytmus, vůni a příběh, který se nedá zažít přes YouTube ani přes Instagram filtr. A když se mě někdo zeptá, kam pojedu příště, odpovím: „Kamkoliv, kde mají Wi-Fi, kávu a aspoň jeden záchod s toaletním papírem. V tomhle pořadí.“

Moje začátky s počítači jsou logicky spojeny s hraním her. Nejdřív na osmibitovém Atari, později na klasickém PC AT, kde se člověk naučil trpělivosti při nahrávání z disket a ladění zvukové karty — což byla tehdy forma meditace.

Pak přišla první konzole od Nintenda — legendární Gameboy, který mi ukázal, že i černobílý displej může být oknem do jiného světa. Později jsem upgradoval na Nintendo Wii, kde se začalo sportovat v obýváku, a dnes máme doma Nintendo Switch, který zvládne zabavit celou rodinu i na cestách. A občas i dospělého, co tvrdí, že „už nehraje“.

Z herních klasik u mě nesmí chybět International Karate — tam jsem pochopil, že timing je všechno. Need For Speed, protože rychlost je návyková. Game & Watch série, která dokazuje, že jednoduchost má své kouzlo. A novější kousky jako Asphalt United nebo Lonely Mountains: Downhill, které kombinují grafiku, atmosféru a pocit volnosti. A pro zábavu na párty Mario Kart a Just Dance [Přidejte aktuální rok], kdy i největší "nehráč" skoro "líže" obrazovku.

Hry pro mě nejsou jen zábava — jsou to vzpomínky, technologie, příběhy a někdy i způsob, jak se na chvíli odpojit od reality. A i když už nehraju každý den, pořád mě baví sledovat, kam se herní svět posouvá. Protože i příležitostný hráč má své místo v digitálním vesmíru. A to je místo, kam se vždycky rád vracím.